Şile je malé městečko ležící na pobřeží Černého moře. Během roku tu moc rušno není, zato o prázdninách se na místní pláž sjíždí lidé z okolí a řada obyvatel Istanbulu tu má své letní byty. Také se tu nachází jeden z největších majáků Turecka. My se do Şile vypravili o teplém březnovém víkendu, nebylo sice na koupání, ale za to tam byl klid.
Do Şile se z Istanbulu dostanete autobusem z asijské části, jezdí tam linky 139 a 139 A, vyjíždí z Üsküdaru (nestaví přímo u přístavu, zeptejte se na cestu místních), nastoupit můžete také na Harem Otogari, tam odsud je to do Şile nějakých 70km. Cesta ale trvá minimálně dvě hodiny, nejdřív se totiž autobus musí vymotat z města a to je záležitost skoro na hodinu, můžete si alespoň udělat představu o tom, jak je Istanbul velikánský.
Cestu jsme si s Michalem, kamarádem z Polska, krátili klasickou tureckou zábavou - pojídáním neloupaných slunečnicových semínek. Turci jsou schopní spořádat jich celé pytle, nejlépe někde na pláži nebo na místě s hezkým výhledem. Naučit se je správně rozkousnout a sníst mi trvalo skoro až do Şile :)
Výhled na hrad
V Şile nás autobus vyklopil na náměstíčku s pár obchody a mešitou. V sámošce jsme si koupili po plechovce piva a vyrazili jsme k moři. Hlavní třídu, kde to v létě určitě žije, lemují především různé restaurace, stánky s občerstvením , cukrárny a také obchůdky s místními tradičními produkty- tkanými látkami a výrobky z nich. Po chvíli cesty se před námi konečně otevřel výhled na krásně modré moře a na skály u pobřeží. Na největší z nich se tyčí zřícenina hradu. K hradu je natažená z protilehlé skály lanovka, na skálu vylezeme, ale i kdyby byla lanovka funkční nejspíš bych neměla odvahu. Usadíme se tedy na skále, otevřeme si pivo, popíjíme a užíváme si krásné výhledy na hrad, na pláž, na přístav, na racky a hlavně na nádherné moře a představujeme si, jak dlouho bychom asi museli plavat než bychom se dostali na Krym :)
Pan prodavač se nechal fotit hrozně rád a hrdě mi ukazoval tričko se znakem Turecka
Vzhledem k tomu, že je Şile přímo u moře, nikoho asi nepřekvapí, že je tady jeden stánek s rybami na druhém a že ve všech místních restauracích si můžete dát nějakou tu rybku. Komu se nechce dávat si celou rybu, která může být někdy i poměrně drahá, ať si dá balık ekmek neboli rybu v chlebu. Za pár lir se dobře najíte, dostanete půlku tureckého bílého chleba, podélně rozkrojenou, s čerstvou filetou opečenou na roštu, rajčatem, cibulí a salátem, v podstatě variace na hamburger akorát s rybou, lahoda!
Maják
Po tom jsme se prošli po přístavní hrázi a vydali jsme se k další místní zajímavosti, kterou je historický maják z poloviny 19. století. Pod ním je hezká zahrada, kde si můžete dát čaj nebo se jen kochat výhledy.
Po tom, co jsme se nabažili panoramat, dali jsme si balık ekmek a já jsem si ještě koupila nějaké sladkosti v místní cukrárně, bylo na čase vydat se zpátky směr Istanbul. Autobus ale jel až za dlouho a tak Michal navrhnul, ať se vydáme pešky a cestou stopujeme. Do té doby jsem se stopováním v Turecku neměla zkušenosti a trochu jsem se bála, ale jak jsem za chvíli zjistila, v Turecku se stopuje skvěle. Řidič prvního auta, co nám zastavilo, se nám omluvil, že nejede do Istanbulu a může nás odvézt jenom na hlavní silnici na tahu Ankara-Istanbul. Tam jsme stopovali znovu. Netrvalo to ani 5 minut a už jsme seděli v autě s mladým párem. Zastavili nám asi jako druhé nebo třetí auto, co nás míjelo. Oba byli moc milí a chtěli si povídat. Moje konverzační možnosti byly ale po měsíci turečtiny celkem omezené, takže to musel zachraňovat Michal, co byl v Turecku už druhým semestrem. V Turecku jsem pak stopovala ještě několikrát, jde to samo, protože vám zastaví skoro opravdu každý.
Škoda, že jsem si to koťátko nemohla vzít s sebou
Výlet do Şile určitě doporučuju, lézt po skalách, dívat se na moře, nechat se ovívat větrem a poslouchat chechtání racků - skvělý plán na volný den. A v létě se můžete i vycachtat...
Vypravit se na jihovýchod Turecka mě lákalo už od začátku mého pobytu v Istanbulu. Dala jsem se dohromady s dalšíma třema holkama a na začátku května jsme vyrazily na prodloužený víkend s plánem navštívit čtyři města: Gaziantep, Şanlıurfa, Mardin a Diyarbakır. Z Istanbulu jsme letěly do Gaziantepu, potom jsme přejížděly mezi městy autobusem, došlo i na taxík, a zpátky do Istanbulu jsme letěly z Diyarbakıru. Členky výpravy byly Turkyně Işil, co vůbec nevypadá jako Turkyně, Američanka Kelsey, co vypadá jako Turkyně, Němka Johanna a já - o nás dvou blondýnách si občas někdo myslel, že jsme sestry.
Jihovýchodní Anatolie je nejchudší a nejzaostalejší oblast Turecka, není tak navštěvovaná turisty jako Istanbul nebo přímořská letoviska, ale nabízí úžasné poklady pro "divočejší cestovatele". Většinu obyvatel tvoří v tomto regionu Kurdové. Příslušníci tohoto národa bez vlastního států žijí také na území Iráku, Íránu a Sýrie a tato oblast kterou Kurdové obývají se už za Osmanů nazývala Kurdistán. Ovšem použít dnes tento termín před Tureckými kamarády je velmi ožehavé. Kurdové nejsou mezi Turky moc populární především kvůli teroristické organizaci PKK a jejím separatistickým požadavkům. To jen tak pro informaci, rozebírat celou kurdskou problematiku by vydalo na tlustou knihu.
Gaziantep
Sochy statečných obránců města
Město se původně jmenovalo Antep, ale protože jeho obyvatelé hrdinně bojovali s okupanty během války za nezávislost, byl městu v roce 1921 věnování přídomek Gazi, což v turečtině znamená válečník nebo veterán. Tuto slavnou minulost připomíná pevnost na kopci uprostřed města, kterou dekorují sochy neohrožených bojovníků a v jejích útrobách je muzeum věnující se této tématice.
Gaziantep je v Turecku proslulý také proto, že se zde pěstují nejlepší turecké pistácie, ze kterých se vyrábí klasická turecká sladkost - baklava. Baklavu seženete po celém Turecku, ale v Gaziantepu dělají jeden zvláštní druh, katmer, který je oproti ostatním extra pistáciový - nemůžete odjet z města, aniž byste neochutnali (na fotce uprostřed na hranatém talíři). Vůbec Gaziantep je město stvořené pro labužníky. K dalším místním specialitám patří různě upravovaná rajčata, sušená nebo ve formě kořeněné pasty. Díky nim má místní menemen jedinečnou chuť. Menemen si Turci dávají k snídani, připravuje se z rajčat, zelené papriky a vajíček, něco na způsob leča (na fotce v kastrůlku). Gaziantep má ještě jednu místní specialitu patlican kebab neboli kebab s lilkem. Jak to popsat... prostě je to dobrý :)
Ale aby to nevypadlo, že Antep je jenom o jídle... Proslulé jsou také místní tepané výrobky, hlavně nádobí, ale i dekorace. Řemeslníky můžete pozorovat přímo při zdobení. Na trzích v Antepu si také můžete koupit různé sladkosti připravené z pistácií, sušená rajčata a lilky, kožené boty nebo stříbrné šperky. Prodavači vám vše ochotně a rádi ukáží a nabídnou vám sladkosti k ochutnávce. Na tržiště se stojí za to podívat už jen díky této jedinečné atmosféře.
Sušené lilky, papriky, rajčata a kdo ví, co ještě :)
Místní tepané výrobky
Kulinářské zážitky ovšem nebyly to jediné proč se mi v Gaziantepu tak líbilo. Zažila jsem tady totiž poprvé skvělý způsob cestování - couchsurfing. Když jsme s holkama plánovaly cestu a bydlení, navrhla Kelsey jako způsob přespávání právě couchsurfing. Nikdy před tím jsem o tom neslyšela, ale snadno nás přesvědčila, že se nám to bude líbit, a díky tomu se náš výlet stal ještě úžasnějším. Bez couchsurfingu bychom něco takového nikdy nezažily. Naším hostitelem v Antepu byl Haki, mladý kluk, student jako my. Celý den nás provázel po městě a vzal nás do restaurace, kde dělají právě patlican kebab.
Pařba na perónu
Skvělý den vyvrcholil večer, měli jsme štěstí, v Antepu zrovna probíhal GapGençFestival. A zrovna ten večer na něm vystupoval Shantel, německý DJ s rumunskými kořeny, jehož song Disko Partizani byl v Turecku hitovka (klip je natočený v Istanbulu). A aby těch skvělých náhod nebylo málo, na festivalu pracovali jako dobrovolníci naši dva kamarádi, Američanka a Polák, erasmáci ze stejné univerzity jako my. Takže jsme společně zapařili 1 000km na východ od Istanbulu. Koncert probíhal kousek od nádraží a pod pódiem nebylo tolik místa (a taky se tam nesmělo pít), takže jsme si vylezli na perón, odkud jsme na všechno hezky viděli, dobře jsme slyšeli a měli tam dostatek prostoru pro naše zběsilé taneční kreace. Popadni kohokoliv, kdo je vedle tebe a vyblbni se, co to dá, paráda! Hned z prvního dnu jsme byly všechny totálně nadšený...
Şanlıurfa
Druhý den ráno jsme se vydaly na autobusák, abychom se dostaly do Urfy. U nás je autobusák celkem fádní místo, ale turecký autobusák, to je něco... Jen co vejdete, začnou na vás naháneči jednotlivých dopravců vykřikovat jména měst, kam jejich společnost jezdí a lákat vás, ať jedete s nimi. Obešly jsme stánky několika dopravců, zeptaly se na ceny a na časy odjezdů, vybraly jsme autobus, co jel nejdřív a ještě jsme cenu o něco usmlouvaly.
Nápisy i pro turisty z východu
Během jízdy dál na východ bylo vidět, jak se začíná měnit krajina. Přibylo nuzných kamenných domků se skromnými políčky, na kterých pracují mnohačlenné rodiny a povozů tažených koňmi nebo osly. Po několika hodinách jsme dojely do Urfy. Náš plán byl prohlédnout si město a večer odjet autobusem do Mardinu, kde jsme měly domluvený couchsurfing.
Şanlıurfa se až do roku 1984 jmenovala Urfa, přídomek şanlı (zářivý, důstojný) byl městu udělen za zásluhy v bojích během války za nezávislost - podobně jako byl oceněn Gaziantep. Urfa je známá především proto, že se v místní jeskyni údajně narodil prorok Abrahám. Je proto hojně navštěvována věřícími z nedalekého Íránu i jiných muslimských zemí. Jeskyně jakožto posvátné místo má oddělený vchod pro muže a pro ženy a i vnitřek jeskyně je oddělený. Nad jeskyní je postavena mešita. Ke komplexu patří také krásné Balıklıgöl, v němž plavou posvátní kapři.
Jezero s kapříkama
Na těchto místech nabízejí obchodníci kromě přívěsků s posvátnými kapříky také hromady šátků, od arafaťáků nejrůznějších barev až po krajkové. Jako správné turistky jsme se nechaly zlákat od jednoho z prodavačů, který nám rovnou i šátky uvázal na hlavu v orientálním a celkem výstředním stylu (alá princezna Šehrezáda) a z nás se tak během chvíle stala další turistická atrakce - přišly za námi dvě paní, že nám to moc sluší a musí se s námi vyfotit :)
Orientální krasavice :)
Nad kopci nad posvátným komplexem je hrad a je odsud hezky vidět na celé město.
Místní Kurdové, za nimi hrad
Já a mešita s Abrahámovou jeskyní
Po hezkém odpoledni jsme se vrátily na autobusák, kde jsme si nechaly batohy a odkud nám měl jet autobus do Mardinu. Čekalo nás ovšem dost nemilé překvapení, když jsme zjistily, že autobus, kterým máme jet, není velký luxusní autobus,jako ten, kterým jsme přijely. Dokonce, že to není ani autobus, ale pochybná dodávka / minibus stojící v temném koutě parkoviště, bez jakéhokoliv označení a plná chlapů. Snažili se nám vysvětlit, že tento způsob dopravy je v těchto končinách běžný (jak jsme později zjistily, je to pravda), ale představa čtyř hodin cesty a ještě už po tmě, ve skupině, kde budeme jediné holky a jediné cizinky (kromě Işil) nám přišla dost děsivá. Odmítly jsme tedy cestu dodávkou a nechaly si vrátit peníze. Ale co dál?
Ubytování jsme měly zařízené v Mardinu a kromě dodávky tam už nic jiného nejelo. Řekly jsme si, že zkusíme usmlouvat taxík. Už taxikář, co nás odpoledne vezl do města, nám nabízel, že by nás do Mardinu odvezl. Snažily jsme se tedy usmlouvat taxikáře na autobusáku, aby nás odvezl za stejnou cenu jako nám nabízel náš taxikář odpoledne. Taxikář na autobusáku nechtěl jít s cenou dolů, tak jsme si řekly, že zkusíme toho našeho. Ten pro nás na autobusák přijel, ale když to viděl ten, co nám nechtěl slevit, začal ho cpát zpátky do auta, div ho nezmlátil a na nás začal řvát, že nás teda do Mardinu odveze za cenu, jakou chceme. Kdo by ale chtěl jet s neurotickým agresivním chlapem 200 km v taxíku? Našemu taxikáři vyhrožovali a on se bál nás odvézt. Nakonec jsme se domluvili tak, že si najdeme na noc hotel a on nás odveze do Mardinu až druhý den. Na autobusák jsme se odmítly vrátit. Dobře to dopadlo, ale úprk před agresivním taxikářem, čekání, jestli toho našeho nezabijou a bude nás moct odvézt alespoň do hotelu a přečkání téhle doby v místní sámošce, nás dost vyděsilo.
Göbekli Tepe
Náš luxusní vůz :)
Další den ráno jsme se ještě prošly po městě a potom nás vyzvedl taxikář. Přijel s jiným autem než předchozí den a my tak jely do Mardinu snad nejmenším taxíkem na světě... Fajn bylo, že jsme s řidičem usmlouvaly, že nás cestou zaveze do Göbekli Tepe, archeologického naleziště, kde se našly pozůstatky staveb, které byly postaveny před 11 tisíci lety, jsou tedy o několik století starší než pyramidy! Cestou nás míjely zástupy špinavých otrhaných dětí, které nosily v pytlích trávu a prosily nás o vodu a o peníze. Něco jsme jim daly a připadaly jsme si dost blbě, že si vedle nich vezeme zadek v taxíku.
Nalezištěm nás provedl mladý kluk, co studuje historii a jehož dědeček si všiml, že by se na jejich pozemku mohlo nacházet archeologické naleziště. Hrdě nám ukázal výtisk časopisu National Geographic, kde se o Göbekli Tepe píše, a společně se svým otcem nás pozvali na čaj. Z vykopávek toho moc vidět není, ale příroda v okolí naleziště je krásná. Taky se mi moc líbili velbloudi, které měli otec se synem zaparkované nedaleko našeho vozítka :)
S otcem našeho průvodce
Je vidět až do Sýrie
Mardin
Lehce po obědě jsme se konečně dostaly do Mardinu. Tohle rozkošné město leží 30 km od hranic se Sýrií a žijí v něm Kurdové, Turci i Arabové. Místní architektura má arabský nádech, což dodává městu jedinečnou atmosféru. Mardin jsme si zamilovaly nejen kvůli jeho malebnosti, ale také díky tomu, co jsme tam zažily. Za skvělé zážitky vděčíme opět couchsurfingu. Naším hostitelem byl Emrah, mladý učitel na místní základce. Společně s kolegou a kamarádem Hasanem nám ukázali město.
Nejlepší místo, kam nás poslali, bylo klenotnictví, ve kterém pomáhal svému strýci jejich kamarád Sercan. V klenotnictví totiž kromě krásných šperků prodávali také výborné víno ze Sýrie. Nakonec jsme tam strávily hodinu, nakoupily jsme nějaké ty cetky, vypily spolu se strejdou prodavačem dvě lahve vína (nechtěl nás pustit dokud nedopijeme a samozřejmě nás jako zákaznice pozval) a ještě jsme nakoupily pár lahví pro budoucí spotřebu :)
Večer potom kluci přivedli ještě jednoho kamaráda a vzali nás na procházku na vyhlídku, odkud bylo krásně vidět osvětlené historické centrum města a hrad nad ním. Po procházce jsme se najedli, na východní způsob, kdy jsme na zem dali ubrus, vyskládali na něj misky a talíře se vším, co jsme našli nebo uvařili a v sedě na zemi jsme se do toho pustili. To, co přišlo po tom, v nás nechalo silný emocionální zážitek. Kluci zhasli a začali nám hrát a zpívat turecké písničky (kdo čekal nějaké pikantnosti, toho musím zklamat). Bylo to úžasný...
Poslední den našeho cestování byl plný zážitků už od rána. Hasan učí na základce angličtinu, a tak nám navrhnul, jestli za ním nechceme přijít do školy na hodinu. Přítomnost dvou blondýn vyvolala ve škole neskutečné pozdvižení. Připadala jsem si jako hollywoodská hvězda na premiéře nového filmu :) Dostalo se nám uvítání dokonce i od samotného pana ředitele a hlady by nás umřít taky nenechali :) Českou republiku děti znaly hlavně díky Milanu Barošovi, který hraje za Galatasaray, protože fotbal je v Turecku sport číslo jedna. Děti se mě ptaly na všechno možné včetně toho, jestli jsem vdaná nebo jestli umím plavat. Jeden chlapeček mě dokonce zval na oběd k nim domů :) Nakonec jsem se jim všem musela podepsat do sešitu a já si na oplátku vyprosila společnou fotku :)
Cestou do školy jsme potkaly pána s oslíkem
Po návštěvě školy jsme se vydali do syrského ortodoxního kláštera, který se nachází jen kousek od Mardinu, a kde dělá průvodce Sercan, kterého jsme potkaly v klenotnictví. Turecká pohostinnost nezná hranic a tak nás Sercan pozval na prohlídku jako VIP hosty a vzal nás do míst, kam obyčejní návštěvníci nesmí. Po prohlídce nás navíc pohostil specialitou kláštera - šafránovým čajem a sušenkami.
Po všech těchto zážitcích se nám z Mardinu vůbec nechtělo, ale nedalo se nic dělat. Čekala nás poslední zastávka na naší cestě - Diyarbakır. Spojení mezi Mardinem a Diyarbakırem zajišťovaly dodávky podobné té, do které jsme v Urfě odmítly nastoupit. Věděly jsme, že jinak se tam stejně nedostaneme, a přes den to bylo o něčem jiném, takže jsme beze strachu nastoupily a v pořádku dojely.
Syrský ortodoxní klášter
Čaj a sušenky
Mardin
Diyarbakır
Diyarbakır je největší město jihovýchodní Anatolie a také největší kurdské město. Má něco málo přes milion obyvatel, přitom ještě před rokem 1993 v něm žilo okolo 300 tisíc lidí. Během bojů mezi PKK a vládními vojsky bylo ovšem mnoho vesničanů donuceno opustit svoje bydliště a mezi lety 1993 až 1994 jich do Diyarbakıru přišlo na 600 tisíc, často jen s holýma rukama. Ve městě tak žije velké množství lidí v nuzných podmínkách.
Město je známé hlavně díky svým hradbám, jejichž základ byl položen už ve 3. stol. Můžete se po nich procházet a z výšky tak nahlížet do života místních. Mnohdy na rovných střechách domů perou, vaří a suší prádlo. Lze odtud také zahlédnout řeku Tigris. Hradby rozhodně nenavštěvujte sami, jděte vždy minimálně ve dvou nebo ve třech a už vůbec se nedoporučuje návštěva po setmění. Pokud by vás někdo přepadl, špatně se tam odsud utíká a hlavně únikové cesty vedou schodišti, kde to nejenom často dost děsivě zapáchá, ale taky je tam tma jako v pytli. Dobrodružnější povahy můžou nahlédnout do prostorů ve věžích, ale jen tak nakouknout a zmizet. Nemůžete vědět, jestli tam na někoho nebo něco nenarazíte nebo jestli se to pod vámi nepropadne. Na hradbách vás nemusí hned někdo napadat a okrádat, dost otravné je i to, když se na vás pověsí děcko, parta děcek nebo výrostků a budou za vámi chodit a otravovat, dokud jim něco nedáte. Stalo se to nám i známým, co tam byli před námi.
Hradby a napravo pod nimi nuzné příbytky místních
Tigris
Po malém a přívětivém Mardinu na mě velký a špinavý Diyarbakır působil celkem nepřátelsky. Měla jsem tam takový nepříjemný pocit, že na nás všichni koukají, ale takovým zlým pohledem. Navíc jsme na město neměly moc času, takže kdybych tam byla o něco déle, je klidně možné, že by se můj dojem změnil.
Dojem z celého našeho výletu je ale více než pozitivní. Potkalo nás tolik zážitků, že jsme měly pocit, že cestujeme minimálně 14 dní, a ne 4 dny. Poprvé jsem byla v takto "divokých" místech a nadchlo mě to natolik, že jsem se do podobných míst vrátila. Také to, že jsem se zapojila do couchsurfingu mi rozšířilo obzory, a během dalších cest po Turecku jsem toho využívala a získala tak nové zkušenosti i kamarády. Stručně řečeno, jeden z nejlepších cestovatelských zážitků v životě!!!
Muzea nepatří k hlavním lákadlům Istanbulu, ale když už v něm jste na delší dobu a ještě k tomu vlastníte Museum Card (tedy pokud jste student na Erasmu nebo něco na ten způsob) byl by hřích toho nevyužít a do nějakého toho muzea nezajít. Jinak krátce k Museum Card - je to úžasná věc, která se vyplatí. Pro studenty stojí 10TL na rok a pro dopělé 20TL (alespoň v roce 2011 to tak bylo) a máte s ní vstup zdarma do nejrůznějších muzeí v celém Turecku - např. palác Topkapi nebo Hagia Sofia v Istanbulu, popřípadě Göreme v Kappadokii. Já díky ní ušetřila odhadem tak 1 500Kč.
Vojenské muzeum (Askeri Müzesi)
Dobytí Kosntantinopole, 1453 (hradby jsou zachované dodnes)
Turci jsou hrdý, nacionalistický a militantní národ. Pokud vás zajímá, proč rádi hovoří o Osmanské minulosti a proč je Atatürk na každém rohu, zajděte do vojenského muzea.
Celá existence a mocenský rozmach Osmanské říše (a také její úpadek) se odvíjel od úspěchů na bitevních polích. Počátek dobyvatelských úspěchů Osmanů bylo dobytí Konstantinopole v roce 1453 tehdy 26ti-letým sultánem Mehmedem II., který dostal překvapivě přízvisko Dobyvatel (turecky Fatih - jmenuje se tak jedna istanbulská čtvrť a je to i používané mužské jméno). K dobytí Konstantinopole patří také příběh o mohutném řetězu, který Byzantinci natáhli přes zátoku Zlatý roh, aby do ní nemohli z Bosporu vjet Osmané na lodích. Ti si s tím jednoduše poradili tak, že přenesli lodě po souši (prostě to jsou rození dobyvatelé). Onen řetěz je k vidění v muzeu a také figurína sultána Dobyvatele vjíždějícího do města na bílém koni.
Kapela janičářů
Dalším fenoménem spojeným s Osmanským dobyvatelstvím je elitní jednotka janičářů, vojáků, kteří většinou pocházeli z křesťanských rodin a často se do služeb sultána dostali i násilím. Janičáři měli svojí vlastní kapelu, jejíž hodinový koncert lze shlédnout v muzeu každý den v 15h. Je to jedinečný zážitek, ale 15 min "muziky" bohatě stačí :)
Druhým velkým tématem turecké historie je válka za nezávislost a s ní spojený národní hrdina a symbol moderního státu Mustafa Kemal Atatürk. Je to dlouhý příběh, takže jen stručně. V 1.sv. válce se Osmanská říše přidala na stranu Německa, což vzhledem k tomu, jak válka dopadla, nebyl úplně šťastný nápad. Osmanská říše se ocitla mezi poraženými a musela se podvolit diktátu Versaillského mírového systému. Nejenom, že přišla o všechny svoje kolonie na Blízkém východě (Egypt, Irák, Sýrii, Libanon, Palestinu a část Arabského poloostrova), které přešly pod mandátní správu Velké Británie a Francie. Ale i území samotného Turecka bylo okupováno vítěznými mocnostmi - Francií, Velkou Británií, Itálií a Řeckem. Okolo Bosporu (včetně území Istanbulu) byla vyhlášena mezinárodně spravovaná demilitarizovaná zóna a Turkům zbyla pouze část Anatolie. S tím se nehodlal smířit Atatürk, vojevůdce, který se proslavil během 1.sv.války, a zahájil boj proti okupantům. Válka za nezávislost trvala až do roku 1922. Atatürk potom zrušil sultanát a v roce 1923 byla založena Turecká republika, jejímž 1. prezidentem se stal on.
Atatürkova válečná porada
Nemusíte nutně být "zelenej mozek", aby vás toto muzeum zaujalo. Dozvíte se v něm zajímavé věci o turecké historii a pochopíte, na co jsou Turci hrdí. Muzeum najdete u hlavní silnice spojující Taksim a Osmanbey jak už to ve vojenských muzeích bývá, vstupné je za pár šupů.
Istanbulské archeologické muzeum (Istanbul Arkeoloji Müzeleri)
Istanbulské archeologické muzeum se nachází v sousedství paláce Topkapi a ukrývá množství exponátů, které v českých luzích a hájích uvidíte jen těžko. Najdete zde památky za starověkého Egypta, Asyrské, Sumerské a Babylónské říše, antickou i byzantinskou tvorbu nebo třeba keramiku ze starověkého Kypru. Je tam toho tolik, že se to za jeden den pomalu nedá stihnout aniž by vám z toho neexplodovala hlava. Ideální zábava na deštivé odpoledne :) Navíc s Museum Card je vstup zdarma.
Něco egyptského
Něco asyrského / babylonského (už si to přesně nepamatuju)
Něco antického
Něco kyperského
Muzeum tureckého a islámského umění (Türk ve Islam Eserleri Müzesi)
Muzeum tureckého a islámského umění se nachází v historické čtvrti Sultanahmet v bývalém velkovezírském paláci kousek od Modré mešity. Vystavované exponáty jsou většinou koberce, kaligrafie, korány a dlaždice z různých časových období. Zajímavé je to, že v islámu se nezobrazují zvířata ani osoby, proto islámské umění nabízí nejrůznější květinové a geometrické vzory. Hezké jsou také bohatě zdobené korány, které spíše než jako kniha vypadají jako omalovánky :) Prohlédnout si také můžete nejrůznější dlaždičky včetně těch nejslavnějších z Izniku. Vstup je s Museum Card zdarma, takže rozhodně stojí alespoň za krátké shlédnutí.
