Turecko: Cesta na jihovýchod

Vypravit se na jihovýchod Turecka mě lákalo už od začátku mého pobytu v Istanbulu. Dala jsem se dohromady s dalšíma třema holkama a na začátku května jsme vyrazily na prodloužený víkend s plánem navštívit čtyři města: Gaziantep, Şanlıurfa, Mardin a Diyarbakır. Z Istanbulu jsme letěly do Gaziantepu, potom jsme přejížděly mezi městy autobusem, došlo i na taxík, a zpátky do Istanbulu jsme letěly z Diyarbakıru. Členky výpravy byly Turkyně Işil, co vůbec nevypadá jako Turkyně, Američanka Kelsey, co vypadá jako Turkyně, Němka Johanna a já - o nás dvou blondýnách si občas někdo myslel, že jsme sestry.

Jihovýchodní Anatolie je nejchudší a nejzaostalejší oblast Turecka, není tak navštěvovaná turisty jako Istanbul nebo přímořská letoviska, ale nabízí úžasné poklady pro "divočejší cestovatele". Většinu obyvatel tvoří v tomto regionu Kurdové. Příslušníci tohoto národa bez vlastního států žijí také na území Iráku, Íránu a Sýrie a tato oblast kterou Kurdové obývají se už za Osmanů nazývala Kurdistán. Ovšem použít dnes tento termín před Tureckými kamarády je velmi ožehavé. Kurdové nejsou mezi Turky moc populární především kvůli teroristické organizaci PKK a jejím separatistickým požadavkům. To jen tak pro informaci, rozebírat celou kurdskou problematiku by vydalo na tlustou knihu.

Gaziantep

Sochy statečných obránců města

Město se původně jmenovalo Antep, ale protože jeho obyvatelé hrdinně bojovali s okupanty během války za nezávislost, byl městu v roce 1921 věnování přídomek Gazi, což v turečtině znamená válečník nebo veterán. Tuto slavnou minulost připomíná pevnost na kopci uprostřed města, kterou dekorují sochy neohrožených bojovníků a v jejích útrobách je muzeum věnující se této tématice.

Gaziantep je v Turecku proslulý také proto, že se zde pěstují nejlepší turecké pistácie, ze kterých se vyrábí klasická turecká sladkost - baklava. Baklavu seženete po celém Turecku, ale v Gaziantepu dělají jeden zvláštní druh, katmer, který je oproti ostatním extra pistáciový - nemůžete odjet z města, aniž byste neochutnali (na fotce uprostřed na hranatém talíři). Vůbec Gaziantep je město stvořené pro labužníky. K dalším místním specialitám patří různě upravovaná rajčata, sušená nebo ve formě kořeněné pasty. Díky nim má místní menemen jedinečnou chuť. Menemen si Turci dávají k snídani, připravuje se z rajčat, zelené papriky a vajíček, něco na způsob leča (na fotce v kastrůlku). Gaziantep má ještě jednu místní specialitu patlican kebab neboli kebab s lilkem. Jak to popsat... prostě je to dobrý :)

Ale aby to nevypadlo, že Antep je jenom o jídle... Proslulé jsou také místní tepané výrobky, hlavně nádobí, ale i dekorace. Řemeslníky můžete pozorovat přímo při zdobení. Na trzích v Antepu si také můžete koupit různé sladkosti připravené z pistácií, sušená rajčata a lilky, kožené boty nebo stříbrné šperky. Prodavači vám vše ochotně a rádi ukáží a nabídnou vám sladkosti k ochutnávce. Na tržiště se stojí za to podívat už jen díky této jedinečné atmosféře.

Sušené lilky, papriky, rajčata a kdo ví, co ještě :)

Místní tepané výrobky

Kulinářské zážitky ovšem nebyly to jediné  proč se mi v Gaziantepu tak líbilo. Zažila jsem tady totiž poprvé skvělý způsob cestování - couchsurfing. Když jsme s holkama plánovaly cestu a bydlení, navrhla Kelsey jako způsob přespávání právě couchsurfing. Nikdy před tím jsem o tom neslyšela, ale snadno nás přesvědčila, že se nám to bude líbit, a díky tomu se náš výlet stal ještě úžasnějším. Bez couchsurfingu bychom něco takového nikdy nezažily. Naším hostitelem v Antepu byl Haki, mladý kluk, student jako my. Celý den nás provázel po městě a vzal nás do restaurace, kde dělají právě patlican kebab.

Pařba na perónu

Skvělý den vyvrcholil večer, měli jsme štěstí, v Antepu zrovna probíhal GapGençFestival. A zrovna ten večer na něm vystupoval Shantel, německý DJ s rumunskými kořeny, jehož song Disko Partizani byl v Turecku hitovka (klip je natočený v Istanbulu). A aby těch skvělých náhod nebylo málo, na festivalu pracovali jako dobrovolníci naši dva kamarádi, Američanka a Polák, erasmáci ze stejné univerzity jako my. Takže jsme společně zapařili 1 000km na východ od Istanbulu. Koncert probíhal kousek od nádraží a pod pódiem nebylo tolik místa (a taky se tam nesmělo pít), takže jsme si vylezli na perón, odkud jsme na všechno hezky viděli, dobře jsme slyšeli a měli tam dostatek prostoru pro naše zběsilé taneční kreace. Popadni kohokoliv, kdo je vedle tebe a vyblbni se, co to dá, paráda! Hned z prvního dnu jsme byly všechny totálně nadšený...

Şanlıurfa
Druhý den ráno jsme se vydaly na autobusák, abychom se dostaly do Urfy. U nás je autobusák celkem fádní místo, ale turecký autobusák, to je něco... Jen co vejdete, začnou na vás naháneči jednotlivých dopravců vykřikovat jména měst, kam jejich společnost jezdí a lákat vás, ať jedete s nimi. Obešly jsme stánky několika dopravců, zeptaly se na ceny a na časy odjezdů, vybraly jsme autobus, co jel nejdřív a ještě jsme cenu o něco usmlouvaly.

Nápisy i pro turisty z východu

Během jízdy dál na východ bylo vidět, jak se začíná měnit krajina. Přibylo nuzných kamenných domků se skromnými políčky, na kterých pracují mnohačlenné rodiny a povozů tažených koňmi nebo osly. Po několika hodinách jsme dojely do Urfy. Náš plán byl prohlédnout si město a večer odjet autobusem do Mardinu, kde jsme měly domluvený couchsurfing.

Şanlıurfa se až do roku 1984 jmenovala Urfa, přídomek şanlı (zářivý, důstojný) byl městu udělen za zásluhy v bojích během války za nezávislost - podobně jako byl oceněn Gaziantep. Urfa je známá především proto, že se v místní jeskyni údajně narodil prorok Abrahám. Je proto hojně navštěvována věřícími z nedalekého Íránu i jiných muslimských zemí. Jeskyně jakožto posvátné místo má oddělený vchod pro muže a pro ženy a i vnitřek jeskyně je oddělený. Nad jeskyní je postavena mešita. Ke komplexu patří také krásné Balıklıgöl, v němž plavou posvátní kapři.

Jezero s kapříkama

Na těchto místech nabízejí obchodníci kromě přívěsků s posvátnými kapříky také hromady šátků, od arafaťáků nejrůznějších barev až po krajkové. Jako správné turistky jsme se nechaly zlákat od jednoho z prodavačů, který nám rovnou i šátky uvázal na hlavu v orientálním a celkem výstředním stylu (alá princezna Šehrezáda) a z nás se tak během chvíle stala další turistická atrakce - přišly za námi dvě paní, že nám to moc sluší a musí se s námi vyfotit :)

Orientální krasavice :)

 Nad kopci nad posvátným komplexem je hrad a je odsud hezky vidět na celé město.

Místní Kurdové, za nimi hrad

Já a mešita s Abrahámovou jeskyní

Po hezkém odpoledni jsme se vrátily na autobusák, kde jsme si nechaly batohy a odkud nám měl jet autobus do Mardinu. Čekalo nás ovšem dost nemilé překvapení, když jsme zjistily, že autobus, kterým máme jet, není velký luxusní autobus,jako ten, kterým jsme přijely. Dokonce, že to není ani autobus, ale pochybná dodávka / minibus stojící v temném koutě parkoviště, bez jakéhokoliv označení a plná chlapů. Snažili se nám vysvětlit, že tento způsob dopravy je v těchto končinách běžný (jak jsme později zjistily, je to pravda), ale představa čtyř hodin cesty a ještě už po tmě, ve skupině, kde budeme jediné holky a jediné cizinky (kromě Işil) nám přišla dost děsivá. Odmítly jsme tedy cestu dodávkou a nechaly si vrátit peníze. Ale co dál?

Ubytování jsme měly zařízené v Mardinu a kromě dodávky tam už nic jiného nejelo. Řekly jsme si, že zkusíme usmlouvat taxík. Už taxikář, co nás odpoledne vezl do města, nám nabízel, že by nás do Mardinu odvezl. Snažily jsme se tedy usmlouvat taxikáře na autobusáku, aby nás odvezl za stejnou cenu jako nám nabízel náš taxikář odpoledne. Taxikář na autobusáku nechtěl jít s cenou dolů, tak jsme si řekly, že zkusíme toho našeho. Ten pro nás na autobusák přijel, ale když to viděl ten, co nám nechtěl slevit, začal ho cpát zpátky do auta, div ho nezmlátil a na nás začal řvát, že nás teda do Mardinu odveze za cenu, jakou chceme. Kdo by ale chtěl jet s neurotickým agresivním chlapem 200 km v taxíku? Našemu taxikáři vyhrožovali a on se bál nás odvézt. Nakonec jsme se domluvili tak, že si najdeme na noc hotel a on nás odveze do Mardinu až druhý den. Na autobusák jsme se odmítly vrátit. Dobře to dopadlo, ale úprk před agresivním taxikářem, čekání, jestli toho našeho nezabijou a bude nás moct odvézt alespoň do hotelu a přečkání téhle doby v místní sámošce, nás dost vyděsilo.


Göbekli Tepe

Náš luxusní vůz :)

Další den ráno jsme se ještě prošly po městě a potom nás vyzvedl taxikář. Přijel s jiným autem než předchozí den a my tak jely do Mardinu snad nejmenším taxíkem na světě... Fajn bylo, že jsme s řidičem usmlouvaly, že nás cestou zaveze do Göbekli Tepe, archeologického naleziště, kde se našly pozůstatky staveb, které byly postaveny před 11 tisíci lety, jsou tedy o několik století starší než pyramidy! Cestou nás míjely zástupy špinavých otrhaných dětí, které nosily v pytlích trávu a prosily nás o vodu a o peníze. Něco jsme jim daly a připadaly jsme si dost blbě, že si vedle nich vezeme zadek v taxíku.

Nalezištěm nás provedl mladý kluk, co studuje historii a jehož dědeček si všiml, že by se na jejich pozemku mohlo nacházet archeologické naleziště. Hrdě nám ukázal výtisk časopisu National Geographic, kde se o Göbekli Tepe píše, a společně se svým otcem nás pozvali na čaj. Z vykopávek toho moc vidět není, ale příroda v okolí naleziště je krásná. Taky se mi moc líbili velbloudi, které měli otec se synem zaparkované nedaleko našeho vozítka :)

S otcem našeho průvodce

Je vidět až do Sýrie

Mardin
Lehce po obědě jsme se konečně dostaly do Mardinu. Tohle rozkošné město leží 30 km od hranic se Sýrií a žijí v něm Kurdové, Turci i Arabové. Místní architektura má arabský nádech, což dodává městu jedinečnou atmosféru. Mardin jsme si zamilovaly nejen kvůli jeho malebnosti, ale také díky tomu, co jsme tam zažily. Za skvělé zážitky vděčíme opět couchsurfingu. Naším hostitelem byl Emrah, mladý učitel na místní základce. Společně s kolegou a kamarádem Hasanem nám ukázali město.

Nejlepší místo, kam nás poslali, bylo klenotnictví, ve kterém pomáhal svému strýci jejich kamarád Sercan. V klenotnictví totiž kromě krásných šperků prodávali také výborné víno ze Sýrie. Nakonec jsme tam strávily hodinu, nakoupily jsme nějaké ty cetky, vypily spolu se strejdou prodavačem dvě lahve vína (nechtěl nás pustit dokud nedopijeme a samozřejmě nás jako zákaznice pozval) a ještě jsme nakoupily pár lahví pro budoucí spotřebu :)

Večer potom kluci přivedli ještě jednoho kamaráda a vzali nás na procházku na vyhlídku, odkud bylo krásně vidět osvětlené historické centrum města a hrad nad ním. Po procházce jsme se najedli, na východní způsob, kdy jsme na zem dali ubrus, vyskládali na něj misky a talíře se vším, co jsme našli nebo uvařili a v sedě na zemi jsme se do toho pustili. To, co přišlo po tom, v nás nechalo silný emocionální zážitek. Kluci zhasli a začali nám hrát a zpívat turecké písničky (kdo čekal nějaké pikantnosti, toho musím zklamat). Bylo to úžasný...

Poslední den našeho cestování byl plný zážitků už od rána. Hasan učí na základce angličtinu, a tak nám navrhnul, jestli za ním nechceme přijít do školy na hodinu. Přítomnost dvou blondýn vyvolala ve škole neskutečné pozdvižení. Připadala jsem si jako hollywoodská hvězda na premiéře nového filmu :) Dostalo se nám uvítání dokonce i od samotného pana ředitele a hlady by nás umřít taky nenechali :) Českou republiku děti znaly hlavně díky Milanu Barošovi, který hraje za Galatasaray, protože fotbal je v Turecku sport číslo jedna. Děti se mě ptaly na všechno možné včetně toho, jestli jsem vdaná nebo jestli umím plavat. Jeden chlapeček mě dokonce zval na oběd k nim domů :) Nakonec jsem se jim všem musela podepsat do sešitu a já si na oplátku vyprosila společnou fotku :)

Cestou do školy jsme potkaly pána s oslíkem

 Po návštěvě školy jsme se vydali do syrského ortodoxního kláštera, který se nachází jen kousek od Mardinu, a kde dělá průvodce Sercan, kterého jsme potkaly v klenotnictví. Turecká pohostinnost nezná hranic a tak nás Sercan pozval na prohlídku jako VIP hosty a vzal nás do míst, kam obyčejní návštěvníci nesmí. Po prohlídce nás navíc pohostil specialitou kláštera - šafránovým čajem a sušenkami.

Po všech těchto zážitcích se nám z Mardinu vůbec nechtělo, ale nedalo se nic dělat. Čekala nás poslední zastávka na naší cestě - Diyarbakır. Spojení mezi Mardinem a Diyarbakırem zajišťovaly dodávky podobné té, do které jsme v Urfě odmítly nastoupit. Věděly jsme, že jinak se tam stejně nedostaneme, a přes den to bylo o něčem jiném, takže jsme beze strachu nastoupily a v pořádku dojely.

Syrský ortodoxní klášter

Čaj a sušenky

Mardin

Diyarbakır

Diyarbakır je největší město jihovýchodní Anatolie a také největší kurdské město. Má něco málo přes milion obyvatel, přitom ještě před rokem 1993 v něm žilo okolo 300 tisíc lidí. Během bojů mezi PKK a vládními vojsky bylo ovšem mnoho vesničanů donuceno opustit svoje bydliště a mezi lety 1993 až 1994 jich do Diyarbakıru přišlo na 600 tisíc, často jen s holýma rukama. Ve městě tak žije velké množství lidí v nuzných podmínkách.

Město je známé hlavně díky svým hradbám, jejichž základ byl položen už ve 3. stol. Můžete se po nich procházet a z výšky tak nahlížet do života místních. Mnohdy na rovných střechách domů perou, vaří a suší prádlo. Lze odtud také zahlédnout řeku Tigris. Hradby rozhodně nenavštěvujte sami, jděte vždy minimálně ve dvou nebo ve třech a už vůbec se nedoporučuje návštěva po setmění. Pokud by vás někdo přepadl, špatně se tam odsud utíká a hlavně únikové cesty vedou schodišti, kde to nejenom často dost děsivě zapáchá, ale taky je tam tma jako v pytli. Dobrodružnější povahy můžou nahlédnout do prostorů ve věžích, ale jen tak nakouknout a zmizet. Nemůžete vědět, jestli tam na někoho nebo něco nenarazíte nebo jestli se to pod vámi nepropadne. Na hradbách vás nemusí hned někdo napadat a okrádat, dost otravné je i to, když se na vás pověsí děcko, parta děcek nebo výrostků a budou za vámi chodit a otravovat, dokud jim něco nedáte. Stalo se to nám i známým, co tam byli před námi.

Hradby a napravo pod nimi nuzné příbytky místních

Tigris

Po malém a přívětivém Mardinu na mě velký a špinavý  Diyarbakır působil celkem nepřátelsky. Měla jsem tam takový nepříjemný pocit, že na nás všichni koukají, ale takovým zlým pohledem. Navíc jsme na město neměly moc času, takže kdybych tam byla o něco déle, je klidně možné, že by se můj dojem změnil.

Dojem z celého našeho výletu je ale více než pozitivní. Potkalo nás tolik zážitků, že jsme měly pocit, že cestujeme minimálně 14 dní, a ne 4 dny. Poprvé jsem byla v takto "divokých" místech a nadchlo mě to natolik, že jsem se do podobných míst vrátila. Také to, že jsem se zapojila do couchsurfingu mi rozšířilo obzory, a během dalších cest po Turecku jsem toho využívala a získala tak nové zkušenosti i kamarády. Stručně řečeno, jeden z nejlepších cestovatelských zážitků v životě!!!

Diyarbakir