Turecko: Začátek

Na Galatském mostu, v pozadí Sulejmanova mešita

Za dva dny to bude přesně rok, kdy jsem přistála na letišti Sabiha Gökçen v Istanbulu a začal tak můj půlrok v Turecku plný jedinečných zážitků a dojmů. Za celou tu dobu jsem se nedokopala k psaní blogu, ačkoliv jsem to slibovala nejen ostatním, ale i sobě. Teď když mám po zkouškách, spoustu kamarádů se rozjelo do světa a na mě padnul splín z toho, že já nikam nejedu, je ideální čas zavzpomínat na svoje zážitky a podělit se o ně s ostatními...

Když jsem se začala svěřovat svému okolí s nápadem jet na Erasmus do Turecka, většinou jsem se dočkala komentářů typu: "Zbláznila ses?" , "Blondýna v Turecku?", "Nechceš jet radši někam jinam?". Vlastně už ani nevím, co přesně mě vedlo tomu vybrat si právě Istanbul, v Turecku jsem nikdy nebyla a nějak zvlášť jsem se o něj nezajímala. Chtěla jsem někam, kde to bude jiné než v Evropě, ale ne úplně do Asie, a s ohledem na náklady taky někam relativně blízko a někam, kde je relativně levně. A vzešlo z toho Turecko. A představa kosmopolitního Istanbulu, historického města na březích Bosporu, jehož krásy každý vychvaluje, mě v mém přesvědčení utvrdila.

Nakonec jsem v Turecku strávila půl roku - 4 měsíce jsem studovala na Koç University v Istanbulu, potom jsem 5 týdnů pracovala v hotelu v Antalii a poslední 3 týdny jsem strávila cestováním... Seznámila jsem se s naprostou odlišnou kulturou, hodně mě to obohatilo a rozhodně toho nelituji...

Před odjezdem jsem si o Istanbulu přečetla všechno možné, Viděla jsem spousty fotek a stejně mně vyrazil dech. Když jsem vystoupila z autobusu, který mě přivezl z letiště, ocitla jsem se kousek od náměstí Taksim, nejrušnější části Istanbulu, ze kterého vede Istiklal Caddesi, hlavní nákupní a pařící zóna, kterou lemuje spousty obchodů, obchůdků, nákupních pasáží, barů a restaurací. Také zde najdeme řadu velvyslanectví. Do to je ulice okupovaná pojízdnými stánky, které nabízejí vařenou rýži, sladkosti nebo simit (turecká obdoba preclíku). Nechybějí ani děti prodávající škeble, pojízdní prodavači pop cornu, ženy a děti, které místo žebrání prodávají papírové kapesníky a také řada hudebníků, kteří předvádí svůj um a doufají, že za to utrží nějaký ten peníz. Jednou za nějakých 20 min se ulící plnou lidí prodírá historická tramvaj, která je spíš než dopravním prostředkem turistickou atrakcí. Řidič zvoní na zvonek, chodci před ní uskakují a turecké děti na ní naskakují, aby se kousek popovezly. V postranních uličkách najdete spoustu drobných podniků s pár stolečky nabízejících převážně kebab a podobné pochutiny. Malé stolečky s ještě menšími židličkami jsou i na chodníku před těmito podniky. Většinou u nich sedí muži, kouří, pijí a hrají deskové hry. Zkrátka na mě dýchl jiný svět...

Taksim